První pokus
Datum: Pátek, 12 Červenec 2002 @ 08:53:27
Téma: Informace serveru

Rok se sešel s rokem a my se opět vydáváme do Rumunska pokusit se o zdolaní nejvyšší hory Moldoveanu, která se tyčí do výšky 2543 m.n.m. Po zkušenostech z loňska víme že to bude nelehký úkol a tak doufáme, že se nám do cesty nepostaví žádné nepřekonatelné potíže jako třeba žaludeční potíže či místní domorodci natěšení na naše batohy. Z tohoto důvodu posílejte své dotazy, připomínky a náměty na adresu managera týmu Štěpána Formana.



Rumunsko 2001 aneb jak to loni vlastně bylo


1000 Lei = 1,44 Kč

Neděle 5.8.2001
Rychle probíhají poslední přípravy na cestu a pak už konečně nastupujeme do trolejbusu směr Otrokovice. V Otrokovicích se stavujeme klasicky u Mašinky a o půl desáté nasedáme do vlaku, který nás má přiblížit Rumunsku. V Břeclavi máme před příjezdem rychlíku Panonia dost času a tak se vydáváme do místního Non-stopu, abychom si to čekání malinko zkrátili. Je tma a my si říkáme jak je dobře, že do Rumunska dojedeme ve dne.

Pondělí 6.8.2001
Příjemná cesta v rumunských horách na doma postaveném traktoru s motorem PragaNaše čekání poměrně rychle uběhlo a tak po čtyřech pivech odcházíme na vlak, který má odjezd 3:35 z Břeclavi. Vlak je docela narvaný, lidi stojí i v uličkách, ale my máme štěstí a sedáme si k lidem, kteří všichni jedou až do Rumunska. Je mezi nimi i pán, který se tam narodil, ale už 30 let žije v Praze. Dozvídáme se od něho velmi užitečné informace a dává nám dobré rady. Pohodová cesta byla přerušována jen stálým překračováním hranic a kontrolami celníků. V Budapešti vlak zastavuje a čeká. Získáváme zpoždění asi 1h a do maďarského města Szolstok, kde máme přestupovat přijíždíme sedm minut po pravidelném odjezdu vlaku do rumunského města Oradea. Doufáme, že vlak na nás takovou malou chvilku počká. Bohužel se ukáže, že na nás nepočká a tak s další podobně postiženou skupinkou Čechů nadáváme na Maďarské dráhy. Poté co zjistíme, že další vlak jede až za 7 hodin nadáváme ještě víc. Nezbývá nám než si nějak zkrátit čas a tak se vydáváme na prohlídku města. Ukazuje se, že se jedná o poměrně hezké lázeňské město se spoustou minerálních pramenů. Po prostudování městské plánu se rozhodneme pro odpočinek u řeky Tisy. Je hezký slunečný den a tak nám přišel vhod stín pod vysokými stromy, pár metrů od břehu této velké řeky. Čekání uteklo velmi dobře a my jsme mohli v 18:35 vyjet nudnou a fádní maďarskou krajinou vstříc rumunské hranici. Pár zastávek před hranicí přichází maďarský průvodčí a chce po nás rezervaci na místo. Tvrdí, že mu musíme dát každý 1000 Forintů. Ty nemáme a tak po delším dohadování odchází a tvrdí, že se ještě vrátí, ale už jsme ho neviděli. Konečně jsme na Maďarsko-Rumunské hranici.Tady nás čeká vyptávání na to kolik máme peněz, na jak dlouho, kam jedeme a další otázky. Venku je tma a my si posunujeme hodinky o hodinu dopředu. Přichází k nám strojvedoucí s nabídkou výměny peněz. Protože nevíme jestli bude něco v noci otevřeného, chceme si vyměnit pouze základních 20 DM. Tvrdí, že nám vymění jen 50 DM a tak nám nic jiného nezbude. Jak jsme později zjistili ve směnárně v Oradei na nádraží, která je mimochodem otevřena Non-stop, tak nás trochu natáhl. Asi ve 23:00 místního času vystupujeme v Oradei. I když jsme připraveni na všechno, první kontakt je docela šok. Okamžitě se na nás vrhnou místní taxikáři, veksláci a další individua. Rychle zjišťujeme vlak do Bius, který jede až kolem sedmé ranní. Máme tedy před sebou perspektivu noci v tomto městě. Protože čekárna vypadá dost brutálně a celou noc bychom tam asi nevydrželi, rozhodujeme se pro prohlídku města. U nádraží to neuvěřitelně žije, jako by ani nebyla půlnoc. Všude hraje příšerná hudba a místní domorodci na sebe neustále pokřikují. Při prohlídce města potkáváme skupinu Slováků, kteří se už vracejí domů. Kecáme s nimi a je na nich vidět jak jsou s pobytem v Rumunsku spokojení. Město vypadá relativně čistě a má spoustu historických staveb. Kolem druhé hodiny ranní si kupujeme hodinu internetu, při placení vytahujeme 100.000 lei, ale místní provozovatel nemá na vrácení a tak máme hodinku zadarmo. Po návratu na nádraží přemýšlíme jak to tady přežijeme tak, abychom se alespoň trochu vyspali a nebyli okradeni. Nakonec jsme zvolili lavičku na nástupišti číslo 1 (v čekárně byl docela smrad). Batohy jsme dali pod lavičku a kolem ní jsme rozprostřeli karimatky na které jsme si lehli. Naši relativní pohodu pak nemohli rušit ani místní žebrající děti, nepořádek na zemi, cikáni, hodně mlsně si prohlížející naše batohy, vojáci snažící se udržet pořádek s Kalaschnikovem na rameni a ani paní, která mě ráno polila vodou při provádění úklidu.

Úterý 7.8.2001
Již po probuzení jsme na našem nástupišti zaznamenali čilý ruch. Bohužel jsem se po ránu musel vydat vyzkoušet místní WC a byl to zážitek opravdu pro silné povahy. Již zdálky bylo WC cítit a po zaplacení 3.000 Lei jsem si mohl utrhnout kousek něčeho hnědého, což jak jsem zjistil byl toaletní papír. Na snídani jsme si koupili Hamburger a konečně nasedli po noci plné zážitků do vlaku směr Bius. Právě zde jsme poprvé poznali značku CFR (Cale Ferata Romania). Prostě rumunské dráhy. Cesta probíhala v klidu, když nás kontrolovali průvodčí tak nejdřív nechápavě hleděli na naše jízdenky Euro Domino a pak nám je hned vrátili, protože jim vůbec nerozuměli. Do Beiusu jsme přijeli v 10:50 a po vystoupení se na nás hned vrhli místní „TAXI“. Majitelé vozidel kteří se nás snažili přesvědčit, že právě oni jsou nejlepší pro naši další dopravu. Vykřikují ceny a my se dost bavíme. První nabídka zní na 450.000 lei. Pořád se s námi dohadují a tvrdí, že nám nejede žádný autobus. Nacházíme stanoviště autobusu a dozvídáme se, že přece jen nějaký jede. Sice ne až úplně do našeho cíle – skromného turistického střediska Stina de Vale v pohoří Apuseni., ale do vesnice v údolí. Autobus jede až nějak kolem 16:00 a tak se jdeme rozmyslet na zahrádku před místní hospodu. Tady ochutnáváme první rumunské pivo. Je jím Arbema za 10.000 lei a docela nám chutná. Mezitím dostáváme poslední nabídku za 350.000 lei, ale taky ji odmítáme a rozhodujeme se, že půjdeme pěšky a pak uvidíme. Při pochodu však mineme nijak neoznačenou odbočku a zacházíme si asi 2 km. Kousek za křižovatkou zastavuje Dacia a její řidič navrhuje cenu 300.000. Rozmýšlíme se sice dlouho, ale nakonec to bereme. Temperamentní řidič bere ještě svou kamarádku a jedeme na benzínku. Při této jízdě naplno poznáváme dopravní způsoby této země. Náš řidič neustále na někoho mává, troubí, ukazuje nám městečko a při tom všem zvládá nástrahy náročné šotolinové silnice. Málem přejíždíme psa, který jen těsně uniká kolům Dacie. O tom, že místní si příliš s předpisy hlavu nelámou svědčí i to, že na benzínku (dá-li se to tak nazvat) přijíždíme jednosměrkou. Cesta do hor je velmi strmá a tak už nás ani nepřekvapí, když zastavujeme u potoka a nabíráme vodu do chladiče. Nakonec nás ale Dacia naplněná horkým vzduchem a směsicí benzínových výparů dováží až do Stina de Vale. Tady se loučíme se svým taxíkem a nabíráme vodu na další cestu. Chvilku nám trvá než se zorientujeme, ale nakonec vyrážíme. Po levé straně míjíme pramen Izvorul Mineraulor, reklama na tuto minerální vodu je spolu s limonádou Frutti všudy přítomná a pokrývá všechny bilbordy, autobusy a dokonce i benzínky. Cesta dál dokračuje hodně prudkým kopcem a naše bavlněné trička jsou pěkně promočená. V místě, kde prudké stoupání končí si dáváme svačinu a měníme bavlněné trička za moirová. O tom, že právě začala sezóna borůvek svědčí početné skupiny jejich sběračů. Pokračujeme dále do kopce a u salaše potkáváme psa s vizáží vlka. Docela ho zajímáme a tak se k nám přibližuje. Naštěstí se objevuje bača, takže se naše obavy z pokousané nohy stávají minulostí. Bača se nás ptá odkud jsme a ukazuje nám cestu. Krajina je tu moc hezká a lesy nám připadají místy nekonečné. Na vrcholu kopce zkouší místní mladík paraglajding. Sletí dolů a pak energicky vyběhne nahoru a zase vše opakuje. Poté co pozorujeme pár jeho přistání nechápeme jak to, že není ještě polámaný. Sestupuje k rozcestníku a přemýšlíme, kde jsme. Nemáme mapu což je dost velký handicap a zdejšímu značení taky vždy úplně nerozumíme. Jdeme už dost dlouho, ale místy máme docela problémy s orientací a několikrát se musíme vracet. Po další hodině cesty potkáváme na hřebenu u rozcestníku trojku z Prahy. Mají sice mapu koupenou v Maďarsku (místní s nedají sehnat), ale taky se moc neorientují. Nakonec volíme směr a prudce sestupujeme. Uvažujeme jestli ještě pokračovat, ale je už 20:00 a tak rozděláváme stan na skvělém místě v blízkosti lesa. Chybí nám voda a tak se pro ni Tom vydává k salaši vzdálenému asi půl kilometru. My zatím připravujeme jídlo. Silný neustávající štěkot psů nám na dálku prozrazuje Tomův příchod k salaši a my o něj máme trochu obavu jestli ho nějaký zrovna nežere. Zanedlouho se však v pořádku vrací i s vodou. I tady v horách je signál na mobil takže přijímáme SMS z dalekého domova a jdeme spát.


Středa 8.8.2001
Vstáváme v 9:00, ale protože jsme byli hodně unavení mohli jsme spát i dýl. Vaříme si čaj a jíme poslední zbytky buchet z domova. Dneska se vydáváme po červeném puntíku do jeskyní. Vyrážíme na cestu, ale asi po půl hodině jsme sešli ze značky a její opětovné nalezení nás stálo hodně času. Cesta vede lesem, kolem je spousta borůvek a potok, který máme po pravé straně se prudce dere úzkou vápencovou soutěskou. Tady potkáváme trojici Angličanů. Silně zde hučí potok a oni zřejmě umí anglicky lépe než my, takže si vůbec nerozumíme. Pokračujeme dále korytem potoka, ale je to dost náročné. Musíme se přidržovat okolních skal a pořád hrozí uklouznutí a pád do studené vody. Vůbec nerozumíme zdejšímu značení, které často od potoka odbíhá a zase se k němu nečekaně vrací. Konečně se dostáváme k soutoku dvou potoků, kde hledáme slibované jeskyně, ale pořád nic nenacházíme. Kudy se dát nám radí nějaký Francouz s mapou. Domluva probíhá dost krkolomně, ale nakonec víme kam jít a Francouzova hezká kámoška nám s hezkým úsměvem přeje šťastnou cestu. Konečně se dostáváme do jeskyně a je to opravdu zážitek. Potok se prodírá úzkou soutěskou a my lezeme přesně jeho korytem. Místy je to s našima těžkýma batohama dost namáhavá, protože skála kolem je mokrá a dost klouže. Někde je dost tma a tak jsme nuceni používat baterku. Jeskyně byla průchozí a měřila pár set metrů. Po tom co se opět dostáváme na denní světlo začínáme pozorovat vetší množství turistů. S takovýma batohama jako máme my však nevidíme nikoho. S končícím lesem vidíme první Dacie a je nám jasné, že kdyby mohly jezdit po skalách, tak by tam Rumuni jezdili. Prostě dojet svou Dáčkou co nejdál do hor a tam si postavit piknik je rumunský národní sport. Předpokládáme, že cabana Padis už není daleko, ale než se tam v 15:00 dostáváme ujdeme ještě kus cesty. Na cabaně Padis nás vítají stany a chatky a je vidět, že se jedná o typické turistické centrum v rumunských poměrech. V turistickém centru si dáváme oblíbené pivo Arbema za 13.000 a také zde poprvé ochutnáváme rumunskou kuchyni v podobě placek plněných sýrem. Teplé placky nám velice chutnají a jejich cena 5.000 lei je také hodně příjemná. Po hodinové pauze vyplněné pitím piva, jídlem a plánováním další cesty na sebe opět nakládáme batohy a vyrážíme směr Cetatile Ponorului (Citadely ponoru). Právě se nacházíme ve středu Apuseninské oblasti, která je pravým rájem všech milovníků krasových oblastí plných ponorů a vývěrů řek, jeskyní, propastí a skalních útvarů. Před prvním ponorem řeky procházíme krásnou krajinou jako vystřiženou z filmů o zlatokopech. Údolím se klikatě vine řeka a okolní svahy jsou spaseny volně se pohybujícími koňmi. Dále cesta vede lesem a je to hodně nahoru a dolu což nám dává docela zabrat. Následuje poslední prudký výstup a sestup a my se ocitáme před obrovskou kamennou bránou pod níž se řeka s velkým hukotem ztrácí v hlubinách hory. Toto nás nenechává klidnými a tak odbočujeme z cesty a vyschlým korytem plným kamenů se vydáváme prozkoumat jeskyni. Sundáváme batohy a vytahujeme baterku a sestupujeme stále dolů až tam kde to potok dovolí. Voda pokračuje dál, ale nám je jasné, že by to chtělo lano a tak dále nepokračujeme v průzkumu podzemního toku, ale vydáváme do propasti sevřené ze všech stran skalami. Je to fakt nádherné, jsme tu jen my tři a připadáme si neuvěřitelně malí. Něco jako taková rumunská Macocha je tady momentálně jen pro nás. Čas však pokročil a tak rychle odcházíme. Návrat zpět na cestu je dost namáhavý a místy i nebezpečný. Když se držím s batohem na skále jednou nohou a dvěma prsty nemám zrovna nejlepší pocity a jsem rád, když konečně stojím na rovné zemi. Dále cesta vede nahoru a pak prudce dolů k poslednímu ponoru. Ten opět vypadá jako obrovská černá díra. V porovnání s okolním vzduchem z něj proudí brutálně studený vzduch jako z mrazáku. Cesta zase pokračuje do prudkého kopce a nám je definitivně jasná strategie turistických chodníků. Žádná serpentina, která by prodlužovala trasu, prostě přímo nahoru tím nejprudším. Dostáváme pěknou žízeň a taky čas už hodně pokročil. Uvědomuji si, že nemáme skoro žádnou vodu a vlastně ani nevíme, kde jsme. Dostáváme se k rozcestníku, žádný název a značení nám nic neříká a tak se podle odhadnutého směru vydáváme doprava a zase to vede hodně nahoru. Jdeme v hustém lese a já si už s hrůzou představuji jak tady někde bez vody bivakujeme. Mám žízeň jakou dlouho nepamatuji a solidní hlad, ale my nasazujeme brutální tempo s tím, že jednou na vodu musíme narazit. Konečně se dostáváme na vrchol lesa a sestupujeme, ale po vodě není nikde ani památka. Jdeme z prudkého kopce a já se strašně potím a děsím se toho, že cesta zase povede nahoru. Davoš si dává pauzu a pije vodu, za což ode mě dostává vynadáno a trochu se pohádáme. Prostě docela krize. Po této krizové situaci neujdeme ani dvacet minut a slyšíme z dálky hukot potoka. Je to nádherný zvuk, v danou chvíli ten nejhezčí. Rychle sbíháme k rozcestníku se směrovkou na které je ukázán vývěr Galbena a vzdálenost 15 minut. Je něco po 20:00 a tak se rozhodujeme pro stanování vedle rozcestníku. Ve vzdálenosti asi 100m od nás už stanuje skupinka Němců. Při losování mám štěstí a tak zatímco David připravuje vytrháváním kořenů místo pro stan, já jdu s Tomášem pro vodu a chystám se jak se pěkně umyju. Prudce sestupujeme k potoku, který teče přímo z jeskyně a překvapuje nás svou teplotou. Je tak studený, že se v něm nedá bez bolesti ani stát, ale přesto zde provádíme základní hygienu. K našemu tábořišti se vracíme už za tmy a střídáme Davoša v přípravě stanu. Okamžitě po setmění na nás začínají útočit komáři. Tito následovníci slavného rumunského rodáka Drákuly na nás útočí velice intenzivně, nepomáhá nám ani repelent. Jedinou obranou je silné oblečení, které nepropíchnou. Před spaním vaříme a doplňujeme tekutiny, které jsme ztratili náročným pochodem. Je opět příjemná teplá noc a my jdeme spát.


Čtvrtek 9.8.2001
Ráno se probouzíme opět do velmi hezkého dne a já přemýšlím jak dlouho může toto počasí vydržet. Zase na nás útočí hodně komárů a tak rychle balíme věci a vyrážíme. Nevíme, kde jsme, ale víme kam chceme jít. Našim cílem je ledová jeskyně Focu Viu. Vycházíme z lesa a máme krásný výhled na nekonečné hory. Tradičně ráno ztrácíme značku, kterou vůbec nemůžeme najít, ale zachraňuje nás dobře viditelný rozcestník. Po prudkém sestupu přicházíme k rozcestníku na kterém je načrtlá mapa oblasti. Bohužel na ní není klasické “zde právě stojíte“ a tak si nejsme úplně jisti jestli jsme tam, kde myslíme. Mapu v rychlosti překresluji, určujeme směr a vyrážíme. Hned zase ztrácíme značku, kterou po chvíli nalézáme, ale nějak se nám nezdá. Přesto se jí po - na místní poměry- docela slušné cestě držíme. Asi po deseti minutách potkáváme dva Rumuny s mapou a ptáme se jich na směr do Pietroasy. Kroutí hlavami a ukazují opačným směrem. Chvilku se s nimi dohadujeme, ale nakonec to otáčíme. Vytahujeme buzolu a toho jsem se vždycky bál. Buzola jim dává za pravdu a tak jdeme zpátky. Nevíme vůbec, kde jsme. Potkáváme místního vesničana, který nám potvrzuje směr do Pietroasy, ale ne do jeskyně. Usuzujeme, že jsme mnohem dál než jsme předpokládali a vydáváme se hledat cestu k jeskyni. Nic nemůžeme najít a nevíme si už rady a tak Tomáš zastavuje traktor s povozem. Ptáme se na jeskyni Focu Viu a oni říkají Da a ukazují abychom si nasedli na povoz. Nasedáme a čekáme co bude dál. Traktor se rozjíždí a my jedeme úplně jiným směrem než jsme předpokládali. V tuto chvíli nevěřím, že se z hor ještě někdy vrátím a říkám si, že jsme úplně ztracení. Jedeme dost dlouho a přesto že nevíme kde jsme, musíme oceňovat krásu zdejších neporušených hor. Traktor jede do tak prudkého kopce, že nechápeme co zde naši „taxikáři“ mohou dělat. A naše překvapení je ještě větší, když se za moment dostáváme na turistickou značku. Říkáme si, že to už je moc velká náhoda a že nás budou zřejmě chtít někam zavést a potom zinkasovat, ale traktor po chvíli zastavuje a my chápeme, že je to konečná. Chlapi sestupují z traktoru a dávají nám ochutnat místní pálenku což my bereme jako výzvu a dáváme jim ochutnat zase tu našu. Ta jejich je taky z trnek a chutná úplně jako slivovica. Dostáváme poslední rady ohledně cesty a vydáváme se opět do prudkého kopce a jsme velice rádi, že nám místní traktorista velký kus této cesty ušetřil. Docela zadýchaní se konečné dostáváme k jeskyni Focu Viu. Tady opět potkáváme turisty, kteří vychází z jeskyně docela hodně teple oblečení. Na náčrtku před jeskyní se dovídáme, že nejnižší teplota uvnitř je –8 stupňů a tak nic nenecháváme náhodě a dobře se oblékáme. Konečně sestupujeme do jeskyně a pro jistotu máme batohy na zádech, aby se nám z nich nic venku neztratilo. Přístup do jeskyně docela klouže, ale nějaký dobrák zde natáhl lano, které nám hodně pomáhá. Nad částí této ledové jeskyně se zřítil strop takže je zajímavě osvětlena denním světlem. My máme baterku takže se vydáváme i do temných koutů. Led zde vytvořil několik podivuhodných tvarů. Jeskyně pokračuje dále, ale opět bychom potřebovali lano. Děláme pár snímků a přichází za námi mladík, který jak jsme pochopili si přinesl lano pro snazší přístup do jeskyně. Vysvětlujeme mu, že se ven dostaneme i bez lana a tak odešel. Stále jsme prozkoumávali jeskyni, zatímco absence lana u vchodu způsobila několik pádů. Výstup na zemský povrch trochu klouzal, ale zvládli jsme ho bez újmy na zdraví. Venku jsme se opět hodili do letního a přemýšleli co dál. Chtěli jsme se dostat do Pietroasy a odtud pokračovat k železnici směr Fagaras. Nakonec jsme tedy zvolili návrat cestou, kterou jsme přišli. Jak byl náročný výstup, tak i sestup nás dokonale prověřil. Po opuštění lesa jsme opět potkali naše staré známé a říkáme jim, že jdeme do Pietroasy. Říkali, že jedou také tím směrem což bylo výborné neboť cesta by nám trvala takových 7 hodin. Pohodlně jsme se tedy usadili a něco málo pojedli, zatímco naší noví kámoši nakládali seno. Během toho co jsme odpočívali prošla kolem skupina udýchaných turistů z Česka a my si říkali jak je to fajn, že jsme v Rumunsku na vlastní pěst a tvoříme si program sami z hodiny na hodinu. Chlapi pomalu končí a rozdělávají oheň na přípravu oběda. Opékáme bůček, který jim dáváme ochutnat. Pak oni vytáhnou svůj oběd, který se skládá z poctivého kusu špeku, bílého chleba, pálivých papriček, cibule opékané v ohni, místní pramenité vody a slivovice. Jsme pozváni na ochutnávku a velice nám šmakuje. Hasíme oheň a chystáme se na cestu. Nejmladší z Rumunů se jmenuje George a chce po mě abych mu půjčil batoh, protože ho ještě nikdy nenesl. Klidně mu ho půjčuji a pak scházíme níž, kde je zbytek sena a odkud se povezeme na voze. Chvilku čekáme než shora přijede traktor a naloží se poslední kupka sena. Čekání si se slovníkem v ruce vyplňujeme pokecem s Georgem. Pak přijíždí traktor a my můžeme obdivovat zručnost místních zemědělců. Nakládání se trošku vleče a tak trochu váhám jestli jsme neměli jít pěšky. Práce je konečně u konce a my se vydáváme, na jak zjišťujeme hodně dlouhou cestu nekonečnýma a krásnýma horama, na vrcholu velké kupy sena směrem do civilizace. Asi uprostřed cesty projíždíme kolem kempu a místního skromného obchůdku, u kterého se zastavujeme na pivo. Takto občerstveni vyrážíme dál, když na nás dojde tělesná potřeba snažíme se zastavit traktor, ale řidič nás v tom randálu neslyší a tak se David rozhoduje, že seskočí a pak nás doběhne. Když se nás pak snaží zoufale dohnat je to velká sranda, ale podaří se mu to, protože jinak by tam někde zůstal sám v horách, jenom v kraťasech. Konečně nejsme daleko od Pietroasy. Nalézáme se na cestě, kterou se dá dostat k cabaně Padis . Cesta je naprosto příšerná. Je to takový mix asfaltu se šotolinou, plný děr mezi kterými zkušeně kličkují domorodci v Daciích. Spokojeně vjíždíme do Pietroasy a je to velký náraz mentality. Typický Balkán-všude živo jako v úle. Ještě v horách nám naši taxikáři vyprávěli o Medvědí Jeskyni, která je nedaleko jejich vesnice. V průvodci jsme se pak dočetli, že Pestera Ursilor je jednou z nejpůsobivějších jeskyní v Rumunsku a je pojmenována právě po jeskyních medvědech, jejichž kostry zde byly objeveny. Říkáme si, že když už se vezeme tak nemá cenu cestovat na noc do města a lepší bude přespat někde v kopcích a ráno si prohlídnout jeskyň. Měníme prostě plán a definitivně si potvrzujeme, že nějak moc plánovat trasu nemá v Rumunsku cenu a je lépe poddat se náhodě, která nás vždy někam zavede. Naše cesta traktorem končí, chlapi jsou doma a tak si s nimi za velkého zájmu místních dětí podáváme ruce a přejeme hodně štěstí. Byli to opravdu příjemní, ochotní a hodní lidé, kteří nám moc pomohli. Začíná se pomalu smrákat a do další vesnice jménem Chiscau, za kterou má být jeskyně jsou to ještě asi 4 km. Začínám být unavený a nejradši bych to už někde zabalil, ale nikde není žádné vhodné místo. Tomáš chce jít až do vesnice a tam si dát pivo a koupit chleba a tak jdeme dál. Je už tma a tak se spíše ze zoufalství ptáme po obchodu. K našemu překvapení nám starší paní ukazuje nedaleký dům, kde se dá i v tuto pozdní hodinu koupit chleba. Prodejna je ve dvoře, kde se nachází i malé posezení, čehož rádi využíváme k občerstvení pivem. Spokojení se vydáváme na další cestu. Teď už nám zbývá jen najít vhodné a bezpeční místo na spaní. Dědina se však ukazuje být velmi dlouhou a tak zalézáme do hospody nasát místní mentalitu. Opět typický Balkán. Je 23:00 a my jsme se konečně dostali za vesnici. Je zde absolutní tma, ale panuje příjemné teplo, zlobí nás jen enormně agresivní komáři. Vydáváme se do prudkého kopce a po tmě vybíráme místo. Rychle rozděláváme stan, dáváme si lahváč, slivku a unaveni po náročném dni usínáme.



Pátek 10.8.2001
Ráno nás budí cinkání kravských zvonců a my sledujeme, že se nacházíme uprostřed stáda. Zjišťujeme, kde jsme vlastně postavili stan a můžeme konstatovat, že i když byla tma tak to docela šlo. Vaříme jídlo a sledujeme protější kopec, kde se nachází nás cíl-jeskyně. Balíme stan, sestupujeme z kopce a v údolí se rozhodujeme pro důkladnou hygienu v potoce. Voda je daleko teplejší než včera, ale přesto hodně studená. Celí se pořádně umyjeme a vypereme si trička. Oblékáme se a vyrážíme k jeskyni. Lístek stojí 30.000 a to docela jde. Jeskyni objevili dělníci pracující v kamenolomu až v roce 1975 a při jejím průzkumu byly nalezeny desítky neolitických koster medvědů. Čekáme než prohlídka začne, když tu k nám přichází průvodce s tím, že batohy máme nechat ve vstupu. Strašně neradi je tam lehce maskované necháváme a já už mám hrozné představy o tom o co všechno přijdu, když nám je ukradou. Prohlídka je super i když musím stále myslet na naše batohy a je mi zima od mokrého trička, které jsem si neprozřetelně u potoka oblékl. Jeskyň je plná bizardních krasových tvarů a jejím vrcholem je kostra medvěda, působivě naaranžovaná mezi krápníky. Prohlídka končí a my vycházíme úplně jinde než jsme čekali. Chvilku nám trvalo než jsme našli své batohy, ale to že nám je nikdo neukradl mě více než potěšilo. Byl to od nás velký risk. Dáváme si placku a vyrážíme hledat zastávku autobusu. Víme, že nebude nijak označená a tak jsme rádi, když nám místní stařec ukazuje, kde se nalézá. Místních krasavic se pak ptáme, kdy odjíždí a s potěšením bereme na vědomí, že v 13:20 což je asi za půl hodiny. Těsně před odjezdem přichází řidič a začíná velké divadlo. Napřed Ikarus nastartuje až se z něho vyvalí velký dým. Pak začíná s úklidem. Vykope z autobusu plastové láhve a nepořádek jen tak na ulici a z nedalekého potoka nabírá několik kýblů vody, které vylévá na podlahu svého autobusu, čímž končí úklid. Nasedáme, cena lístku je neuvěřitelně nízká. V autobusu je děsné horko, z řidiče leje pot a za chvilku i z nás, ale okna jsou neotvíratelná. Cesta ji opravdu silný zážitek. Voda z potoka, která neotekla dírami se valí zepředu dozadu a zprava do leva podle toho kam zrovna autobus jede a my musíme zvedat nohy, abychom si nenamočili ponožky v sandálech. Tomáš si podobně jako většina místních cestujících sundává tričko a je k nerozeznání od Rumunů. Řidič nechává otevřené přední i zadní dveře, aby alespoň trochu proudil vzduch, ale pak je zničehonic zavírá a my čekáme co se stane. Za chvíli je nám vše jasné. Cesta do další vesnice připomíná povrchem některou z rychlostních zkoušek Rally Acropolis a naprosto stejně práší. Za necelé dvě hodiny celí roztřesení vystupujeme ve městě Stei. Hledáme nádraží, kde posléze kupujeme lístky a vydáváme se na tržiště pro meloun za 5000/kg. Na nástupišti je to jako na tržišti. Lidí mají ruce plné zeleniny, zvířectva, ale je vidět, že jsou připraveni obsadit místo ve vlaku za každou cenu. Přizpůsobujeme se a hbitě obsazujeme místo v prázdném kupé. Ve vlaku panuje dobrá nálada. Jíme meloun a pozorujeme místní, kteří si ve špinavém vlaku vytváří pravou pohodu. Hraje ta jejich hrozná hudba a oni chodí jen v ponožkách a polévají se vodou, kterou si nabrali na nádraží. Všude se živě diskutuje, cesta je pro ně prostě společenská událost. V pohodě dojíždíme do Salonty, kde se zastavujeme u hezké slečny na pivko a Tomáš podléhá masivní reklamě a kupuje si nápoj Frutti. Na nádraží se dáváme rusky do řeči s příjemným chlapíkem a já překvapivě dobře oprašuji dávné znalosti ze základní školy. Naprosto přeplněný vlak má 25 min zpoždění a my získáváme úžasně nepohodlné místo ve spojovacím prostoru dvou vagónů, kde ve stoje trávíme 1,5 hodiny. Vystupujeme v Aradu a je to naprostý šok. Je to dokonce horší než Oradea. Hned po nás všichni něco chtějí a my si myslíme, že to není možné tady ve zdraví přežít. Na zemi leží cikánské děti a žebrají. Dáváme si hamburgra za 16.000 a díky tomu musíme čelit neustálému náporu žebráků. Sledujeme opravdu hnusné scény, ale s pocitem bohatých kapitalistů všemu odoláváme. Pohodovým vlakem, kdy cestu trávím na karimatce na špinavé zemi se dostáváme asi ve 2:30 do Sibiu. Oproti Aradu je zde pohoda a připadáme si skoro jako doma. Další vlak nám jede až 4:07. Jdeme se někam občerstvit a dáváme si pivo a nechutně hnusný hot-dog s kyselým párkem, který dokázal sníst jen David. Jsme už dost unavení, když po chvilce hledání a zmatků sedíme ve správném vlaku do Arpasu de Jos. Cesta trvá jen něco přes hodinu, ale Tomášovi začíná být špatně a neví jestli nepůjde zvracet. Ve vlaku, který je plný rybářů se špatně orientujeme a tak se ani nedivíme, že špatně vystupujeme. Včas si, ale chybu uvědomujeme a zase se rychle dostáváme do vlaku. Na správné zastávce zase nevystupujeme a když zjišťujeme, kde jsme, tak vyskakujeme z rozjíždějícího se vlaku. Ptám se přednosty, který nám ukazuje cestu do vesnice a dáváme se na cestu. Asi po kilometru toho máme dost a tak v 5:00 rozděláváme stan na okraji pole a hodně unavení usínáme.



Sobota 11.8.2001
Trochu se prospíme a odpoledně zjišťujeme jak to vypadá s Tomášem. Není mu moc dobře a tak se odpoledne vydáváme s Davidem koupit chleba do vesnice. Obchod snadno nalézáme a ještě zde zjišťujeme naši další trasu. Mapy máme příšerné a v podstatě nevíme, kde jsme. Hledáme odbočku na Biliu a tak jdeme po hlavní cestě směr Brasov - Sibiu, kde místní řidiči předvádí pravé balkánské divadlo. Trošku později přicházíme ke stanu, kde Tomáš vypadá moc špatně. Rozhodujeme se, že si s Davošem koupíme nějaké pivko a počkáme co bude dál. Počasí se mezitím začíná horšit a Fagaras není vůbec v mlze vidět. Jdeme opět do obchodu na křižovatce a s pivem v ruce sedíme na schodkách obchodu a pozorujeme dopravu a není nám jasné jak mohou výjezdy traktorů a povozů z vedlejší cesty neskončit nehodou. V obchůdku si ještě kupujeme lahvinku vína do stanu. Cestou podél řeky pozorujeme místní jak se zde koupají. Neodoláme a hupsneme tam taky. V řece je silný proud a tak si i docela dobře zaplaveme, přestože stojíme na místě. Konečně se dostáváme ke stanu, kde Tomáš stále nevypadá dobře a chce ať mu zjistíme vlak do Sibiu s tím, že odjede sám. Jdeme na nádraží pro vodu a zjistit vlak. Po návratu jíme starý lovecký salám, popíjíme víno a žertujeme že nám bude zítra jako Tomášovi. Mezitím se domlouváme, že odjedeme do Sibiu všichni a uvidíme co dál. V noci se budím a je mi docela špatně. Sotva lezu ze stanu, udělám pár kroků a zvracím až budím ostatní spolunocležníky. Celá situace mi připadá strašně směšná a tak při zvracení dostávám záchvat smíchu. Nad ránem jde zvracet ještě Davoš a tak jsme kompletně vyprázdnění. Poté začíná dost silně pršet a foukat vítr.



Neděle 12.8.2001
V tom dešti se nechce vůbec vstávat. Tomáš je už naštěstí OK, ale výstup do hor nepřichází v úvahu, i když ho stále ještě zvažujeme. Nakonec si kupujeme lístky do Ocna Sibiului, kde se nacházejí solná jezera, která jsou pozůstatkem těžby soli. Ve 12:20 vyrážíme. V Sibiu máme ještě trochu času a tak se vydáváme na prohlídku města. Je to staré historické saské město. Kdyby nebylo tak špinavé a fasády byly opravené, jednalo by se o skutečnou perlu. Tomáš si chce dát něco na jídlo a tak sedáme na zahrádku velice hezké restaurace v centru města. Stále mrholí a Tomáš si dává průměrné jídlo za 100.000 a my minerální vodu. V nabídce této na místní poměry velmi luxusní restaurace nechybí ani Plzeňské pivo. Při odchodu z restaurace jsme ještě svědky zásahu ochranky na místního pobudu. Několik tvrdých zásahů hlavou o zeď domu, rozbitý obličej a je klid. No, radši jdeme. Vlak k solným jezerům jede neuvěřitelně pomalu a my opět vystupujeme o zastávku dřív. Kolem solných jezer je kemp což u mě vyvolává zklamání. Mohlo by tu být čistěji, ale na rumunské poměry je to OK. Je poměrně chladno, ale přesto jdeme do vody. Slaná voda má ten efekt, že voda, která napršela není díky hustotě promíchána s tou starou a tak zatímco dole je krásně teplo, ruce nám mrznou. Voda je tak hustá, že vlastně plaveme obráceně, aby nás to nenadnášelo do studené vody. Lezeme z vody a usuzujeme, že další noc v Rumunsku nemá cenu a taky se nám ani nechce rozdělávat mokrý stan. Vracíme se zpátky do Sibiu. Vlak do Copsa Mica jede ve 23:30 a my máme ještě asi 2 hodiny času a tak jdeme na internet za 12.000/h. Cestou zpět na nádraží se zastavujeme ve velice hezkém obchodě, kde se dá koupit úplně všechno, dokonce Plzeň za 21.000. Utrácíme zde peníze, v hospůdce si dáváme čepované a pak už se vydáváme do města Copsa Mica, kde přestupujeme. Toto průmyslové město má pověst údajně nejšpinavějšího města v Rumunsku a bílý sníh zde prý viděli až po zrušení továrny na barviva v roce 1994. My zde musíme být o půl hodiny déle, neboť vlak má opět zpoždění, přestože rumunské vlaky údajně dodržují jízdní řád velmi přesně. Vlak přijíždí úplně narvaný a tak zůstáváme na chodbičce. Tomáš ztrácí trpělivost, když zatímco leží na karimatce, si na něho někdo položí obrovskou tašku. My se štěstím získáváme uvolněné místo v kupé a tak až do Oradei sedíme.


Pondělí 13.8.2001
Jsme opět po týdnu na nádraží v Oradei a vzpomínáme na svou první noc na rumunské půdě pod lavičkami. Tehdy jsme byli vystrašení turisti a dnes jsme zkušení cestovatelé po Rumunsku. Než v 9:20 nasedáme na vlak do Budapešti stíháme navštívit pár obchodů a já opět to příšerné WC. Ve vlaku po nás průvodčí opět chce rezervaci. Říká, že se vrátí po pasové kontrole, která je tentokrát velmi důkladná. Tomášovi nevěří, že je to jeho pas a my se mu smějeme, že pojede do Bukurešti na ambasádu. Nakonec nám s úlevou dají razítko do pasu a pokračujeme, když tu se opět vrací průvodčí. Chce po nás dost peněz a nám je jasné, že jdou do jeho kapsy. Dáváme mu ovlivněni nepříjemnou pasovou kontrolou nějaké peníze a on nám dává místenky. Nesedí však datum a tak ho jdu hledat. Čekám na něho před WC kam se chtěl schovat. Dává mi nakonec místenky s lepším datumem, ale je na něm vidět jak je velmi nervózní. Docela se bavíme a říkáme si, že to divadlo za ty prachy stálo. Až do Budapešti jedeme v pohodě a na zdejším nádraží Keleti vystupujeme. Na obrovském nádraží nemůžeme najít tabule s odjezdem vlaků. Když je konečně najdeme vidíme na nich, že rychlík Rastislav, který zastavuje i v Otrokovicích odjíždí za pět minut. Běžíme rychle ven, ale nevidíme jak se rychle dostat na nástupiště. Strašně nadávám a už vidím, že nám to těsně ujede, ale nakonec včas nastupujeme do krásného čistého vlaku Českých drah. Je to opravdu paráda. Cesta ubíhá a večer si už můžeme dát krásný čepovaný Gambrinus U mašinky, kde to všechno začalo, a kde to i končí. Rumunská piva bylo výborná, ale doma je doma.


Top Ten brutál Rumunsko 2001 (bez pořadí hrůzy):

  1. Noční nádraží Arad
  2. Vagony Cale Ferate Romania třídy Clase
  3. Hot-dog v Sibiu
  4. Vyskakování z jedoucího vlaku v Arpasu de Jos
  5. Cikánka kojící své dítě na schodech od čekárny v Sibiu
  6. Zásah ochranky restaurace v centru Sibiu
  7. První noc v Rumunsku pod lavičkami na nádraží v Oradei
  8. WC - nádraží Oradea
  9. Veškeré silnice mimo hlavních tahů
  10. Cesta autobusem
Zaznamenal VD svob. Ing. Pavel Zvonek




Tento článek je z Rally2.com - Rallysport Příluky: infomace, fotografie a videa z rally
Rally2.com - Rallysport Příluky

URL adresa článku: http://www.rally2.com/article.php?sid=677