Před rokem jsme se vrátili z Rumunska. Moc se nám tam líbilo, i když jsme zažili spoustu problémů a nepříjemností. Když jsme přemýšleli kam podnikneme výpravu v roce 2002 nemohli jsme se stále domluvit. Nakonec opět zvítězilo Rumunsko a v podstatě ze zde na den, bez nějakých příprav jsme vyrazili. Trasu vymyslel Tomáš. Nic podrobného to ale nebylo, protože z loňských zkušeností jsme věděli, že cesta rozhodně neproběhne hladce a podle plánu. Spíše se poddáme náhodě a všemu co s tím souvisí. Bylo nám jasné, že ještě ráno nebudeme vědět, kde a jestli vůbec večer půjdeme spát.


Pátek 12.7.2002
Ve 11:41 odjíždíme ze Zlína. Chceme jet co nejlevněji, využít toho, že Maďaři a Slováci neplatí za přejetí hranice, proto hodláme koupit lístek do posledního maďarského města na Slovensku. Rumunsko – Maďarské hranice pak hodláme překročit pěšky.Tomáš nám ukazuje jaký má časový plán cesty. Říká, že to bude rekordní čas. V Otrokovicích čekáme na vlak do Břeclavi. Ten má bohužel 25 min zpoždění, a nám nezbývá než na pivě U mašinky konstatovat, že nám plán klekl rekordně brzy. Do Břeclavi tak přijíždíme pozdě a nezbývá nám, než do Kútů dojet vlakem, do kterého jsme chtěli nastupovat až na Slovensku. Tomáše napadá stopování a tak se vydáváme na cestu. Nečekám, že nám někdo zastaví, a když po půl hodině přichází místní důchodce a pobaveně nám oznamuje, že stopujeme na špatné cestě, ani mi to nevadí. Ve velkém horku se vracíme na nádraží do místní pivnice. Tady přichází místní muž protřelý životem a konstatuje jednu velkou moudrost. Při nastupování do vlaku si Tomáš v poslední chvilce všímá, že tento jede do Rakouska a dá se říct, že nás tímto zachraňuje od velkých problémů. Konečně jsme v Kútech. Tady si kupujeme jízdenku do posledního maďarského města za fantastických 883 kč, včetně zpáteční. Následující cesta do Budapešti proběhla docela v pohodě a tak se o půl deváté vydáváme na krátkou prohlídku hlavního města. Vlak do Czegledu odjíždí 21:15, tam budeme přestupovat. Vlak nám začíná připomínat Rumunsko, všichni kouří a nějaké otravné děti se předhání v tom, kdo se dál vykloní z okna. Na vlastní oči jsme se taky přesvědčili, že vagón se dá přejít i bez dotyku podlahy, pouze po držácích na zavazadla, tak ta děcka byla šikovná. Hlavní ale je, že sedíme. Pak však přichází průvodčí a naše pohoda končí. Podívá se na lístky a začne něco vykřikovat a široce gestikuluje. Pokouší se o mě infarkt. Určitě sedíme ve špatném vlaku. Maďaři mají zvláštní nadání v tom, že když jim cizinec nerozumí, začnou mluvit ještě rychleji, samozřejmě svou mateřštinou. Pak ho osvěcuje velká myšlenka a přivádí sympatickou, anglicky hovořící Maďarku, která nám vysvětluje, že sedíme ve správném vlaku, ale mohli jsme jet bez přestupu. Tak toto nám chtěl průvodčí ve svém desetiminutovém ugrofinském monologu vysvětlit. Teď už je pohoda, v 23:00 vystupujeme v Czegledu. Zjišťujeme vlak do Szegedu, který odjíždí v 2:00. Leháme si na karimatky v parčíku u nádraží a spíme až do odjezdu vlaku.

Sobota 13.7.2002
Ve vlaku se budíme až v Szegedu a jsme vděční za trochu spánku. Je brzo ráno, zmatkujeme a nevíme jak a kam dál. Díky náhodě objevujeme výhodný spoj k rumunské hranici, který však jede ze zastávky Újszeget. Pokoušíme se někoho zeptat jak se tam dostat, ale moc úspěšní nejsme. Nakonec vyrážíme pěšky podle buzoly. Je to překvapivě dlouhá cesta, po mostě překračujeme obrovskou řeku Tisu. Bohužel čas, kdy vlak odjíždí se blíží a tak v závěru musíme běžet. Pomalu propadám depresi, že spoj nestihneme, ale to už na nás mává průvodčí a my udýchaní naskakujeme. U hranic vystupujeme, pohodlně přecházíme čáru a právě 7:20 CET jsme v Rumunsku a už to začíná. "Taxi, taxi," křičí místní převozníci. Ptáme se za kolik do Aradu. Deset Euro, nabízí Rumuni, ale my, abychom se trochu aklimatizovali, se pouštíme do smlouvání. Konečná cena zní 3 Euro na osobu. To jde. Tranzit nás přiváží do Aradu v 9:30 východního času. Rychle na nádraží a pokračovat dál. Nevěříme svým očím, první vlak do Sibiu jede až někdy večer. To snad ne, jsme z toho dost na prášky. Pak se na nás usmálo štěstí v podobě paní, která nám zjišťuje a domlouvá minibus. Za skvělou cenu, 200.000 lei asi za 370 km, usedáme do klimatizovaného tranzitu. Pán, který sedí vedle Tomáše se začíná modlit a já za chvilku poznávám proč. Náš řidič předvádí klasický balkánský řidičský styl. Ve chvíli, kdy předjíždí s mobilem v ruce troubící kamión a do protisměru na nás troubí další kamión mi do smíchu moc není. Celý incident má ještě dohru, když nás ve městě kamión dojíždí, zablokuje a oba řidiči se na ulici hádají. V momentě kdy ve velkém parnu vystupujeme v Sibiu, si docela oddychuji, že jsme to přežili. Na autobusovém nádraží nemáme štěstí, a tak jdeme přes celé město na vlak. Díky Tomášově navigaci bloudíme, ale nakonec nádraží úplně vysušení nacházíme. Rychlý pohled na odjezdy vlaků a už vidíme, že vlak jede za dvě minuty. Okýnka, kde se kupují lístky, jsou zaplněna lidmi a tak rychle běžíme k vlaku. S průvodčím se domlouváme, že nemáme jízdenku. Tomu stačí 100.000 do vlastní kapsy, spokojenost je na obou stranách. Je šílené horko, a tak se ani nedivím, když Tomáš po vzoru Rumunů stojí za jízdy u otevřených dveří vlaku. Kolem 17:00 vystupujeme v Arpasu de Jos. S úsměvem vzpomínáme, jak nám tady chtěl Tomáš před rokem umřít. Dnes si připadáme jako páni Rumunska, všechno známe, všechno nám vychází. V místní řece smýváme prach z cest. Je to super osvěžení za velkého zájmu místních dětí. Davoš jde do obchodu pro pivo a nám k úplné pohodě vůbec nich neschází. Po dvou hodinách oddychu vyrážíme pod Fagaraš. Procházíme koncem vesnice a tady to vypadá jako bychom se přenesli o sto let dozadu. Pouze nás otravují místní žebrající cikáni. U posledního domu stojí Rumun, který nám nabízí svezení, odmítáme a jdeme dál. Pak nám to nedá a jdeme zpět. Domlouváme cenu a jde to překvapivě dobře. Bohužel naše ostražitost po předešlém hladkém průběhu cesty upadla na minimum. Domluvili jsme cenu 300.000 lei, ale Tomáš má pouze 500.000. Rumun je ochotný rozměnit a vytahuje peněženku. Pak však Tomášovi pětistovku bere z ruky místní cikánský šéf, který stál s Rumunem. Zasunuje ji do peněženky a utíká. Hned běžím za ním. Bohužel vbíhá do svého dvora, ale nečeká, že poběžím s Davošem za ním. Tomáš stojí venku a poslouchá velký křik. Chytám ho a začínáme se přetahovat. Začne volat na své černé kumpány a ti vybíhají ze všech stran. Incident nabírá na intenzitě a já dostávám bombu do brady. Je mi jasné, že prachy z něho nedostanu a tak přemýšlím co mu provedu. Beru mu klobouk z hlavy, který zřejmě značí jeho výsady. Konečně vidím i v jeho očích strach. Vrhá se na mě. Vím, že s těžkým batohem nemám šanci a tak přehazuju klobouk Davidovi. Situace se začíná horšit. Stěží odoláváme velké přesile a tak navrhuju ústup. David je nucen klobouk zahodit, vyrvat se ze spárů nechutné cikánky a utíkáme. Naše nadávky neberou konce. Asi jsme si o to koledovali, všechno šlo tak hladce. "Dyť jsme v Rumunsku," tak a znovu opatrně. Naše zkušenost byla hodně cenná a ani tolik nestála. Vzpomínáme na to, co nám nedávno říkal onen muž v Břeclavi. Pěšky jdeme ještě asi 10 km, než kousek za vesnicí Cirtisoara nacházíme v 21:00 vhodné místo na stanování u řeky. Chladíme plechovky s pivem, probíráme celý náročný den a v 22:00 jdeme spát.

Neděle 14.7.2002
Vstáváme v 7:30. Tomášovi se překvapivě nechce vařit a tak pouze jenom něco málo pojíme. V 9:40 vycházíme, cesta začíná stoupat a my stopujeme. Po pěti kilometrech chůze a marného stopovaní se na nás usmálo štěstí v podobě VW a jeho ochotného řidiče. Se svými batohy se do auta k dvoučlenné posádce skoro nevlezme. Cesta je fantastická, klikatá, připomíná to Švýcarsko. Kluci nás dovezli až do konečné stanice lanovky ke Cabaně Bilea ve výšce 2034 m. Vůbec nic za to nechtěli. Připadáme si jako na houpačce. Včera nás okradli a dnes nás někdo jiný zavezl zadarmo, nejvýš kam to jen šlo. Opět se nám v Rumunsku začalo líbit. V turistické chatě si dáváme dvě čepovaná piva po 15.000 a ve 12:00 vyrážíme. Následuje velice prudký výstup do sedla Saua Caprei 2230m. Hodně propocení jsme za půl hodiny v sedle. Bohužel začíná pršet. U rozcestníku potkáváme dvojici kluků z kutné Hory a dál s nima pokračujeme po červeném pásku. Začíná bouřit, je mlha a silně prší. Když procházíme kolem jezera Lacul Capra jsem celý mokrý. Přecházíme další sedlo, které je kompletně v mlze. Pod náma je stádo ovcí a my obdivujeme bačův klid v hnusném počasí. Dál sestupujeme, ale stále bouří. S co největší opatrností překračujeme sněhová pole a stoupáme na hřeben. V dálce hluboko pod námi je vidět červeně natřená plechová bivakovací bouda pro nouzové přespání. Rychle se horší počasí a nouzová situace nastává. Rozhodujeme se pro rychlý sestup k boudě, hledáme cestu, ale viditelnost v silné mlze je tak 15m. Konečně cestu nalézáme, ale dost to klouže a tak několikrát padám. Konečně jsme u boudy. Super, nikdo tam není, je 15:20 a začíná pršet ještě víc. Asi za půl hodiny doráží kluci z Kutné Hory. Sušíme mokré věci a dáváme si oddech. Když se probudím, je nádherné slunečné počasí. Když se probudí i kluci, hlasujeme o tom jestli budeme ještě dnes pokračovat. Vítězí setrvání na místě a tak odpočíváme. V 19:00 se začíná horšit počasí a my jsme rádi, že jsme nepokračovali. Vaříme večeři a počasí se opět vybralo. Večer si zpestřujeme cestou pro vodu, když musíme překonat nepříjemný sběrný žlab. Ve 22:00 jdeme spát.

Pondělí 15.7.2002
V 7:00 vstáváme. Rychle snídáme a v 7:50 odcházíme. Cesta začíná prudkým stoupáním, které jsme včera v mlze scházeli. Na hřebenu vidíme první odbočku na chatu Podragu. Jdeme dále po hřebeni. Následuje technická pasáž, zabezpečená řetězy. Hluboko pod náma sledujeme boudu, která nás včera zachránila před nepřízní počasí. Konečně jdeme chvilku po vrstevnici, pak nahoru, dolů, a zase nahoru. Výstupy jsou tady opravdu hodně strmé. Je opar, ale máme daleký rozhled. Pod vrcholem Mircci 2467 m sestupujeme k horskému plesu Podul Giurgiului, opět vidíme několik stád ovcí. Stoupáme a stádo jde proti nám i se psy, kteří vypadají jako něco mezi čuvačem a vlkem. Po stoupání v dálce odhadujeme vrchol nejvyšší rumunské hory – náš cíl. Nad hlubokým údolím Orzaneaua vypadá velice mohutně. Pokračujeme dál po hřebeni až do sedla Saua Ucisoarei, 2312 m. Zdá se mi, že se počasí začíná poněkud horšit. "Že by se průběh počasí opakoval," uvažujeme. Ve 12:30 jsme v sedle Saua Orzanelei, 2305 m, které leží pod vrcholem Vistea Mare. Vidíme, že dál cesta pokračuje strmě nahoru. Začíná se zatahovat. Rychle přemýšlíme co dál. Tomáš navrhuje ať si uděláme nějakou schovku před deštěm. Mě se to moc nelíbí. Radši bych postavil stan a v něm v klidu přečkal nečas. Brácha navrhuje ať vytáhnu vrchní vrstvu od stanu. Ten natahujeme přes kámen, ale začíná silně pršet. Pod provizorní přístřešek se nakonec naskládáme všichni tři. Asi po 15 minutách déšť ustává. Začínáme si myslet, že je po všem a tak se rozhodujeme, že si uvaříme. Tomáš něco kuchtí, ale opět se začíná zatahovat, slyšíme hromy a od jihu jde černý mrak, ze kterého je vidět, jak silně prší. "Pojďme dolů, postavíme stan," říkám a hned prcháme dolů do údolí, zatímco nám blesky předvádí nepříjemné divadlo. Rychle rozděláváme stan. Je 13:30, právě jsme dostavili stan, okamžitě začalo silně pršet a nad náma lítají blesky. Doufám, že tady nebudeme muset zůstat pár dní. Kolem páté začalo svítit sluníčko. Rychle se sušíme a v dálce vidíme kluky z Kutné Hory. Jsou hodně promočení. Ještě, že jsme stihli postavit stan. Balíme stan a předáváme klukům naše místo na stan, které jsme provizorně stihli obložit kameny. Je 16:45 a my opět prudce stoupáme. Rychlým tempem se za chvilku dostáváme na vrchol Vistea Mare, který leží hned vedle nejvyšší hory. Cesta dále vede po hřebeni a místy jsou malinko techničtější pasáže. Ve 17:15 konečně stojíme na vrcholu Moldoveanu, 2544 metrů vysokého. Tak se to přece jenom podařilo. Po loňském neúspěchu a ročním čekání. Je fantastické počasí. Teplo, jaké jsem nikdy v životě na žádném vrcholu nezažil. Máme čas a tak se v klidu fotíme, pijeme slivovicu a svačíme. Tomáš vytahuje tajný trumf, kterým je čabajka. No nic moc. V 18:10 začínáme sestupovat. Hodinu prudce sestupujeme do sedla. Kousek odtud je bouda, kterou se rozhodujeme využít k přespání. Vaříme, odpočíváme a hodně se s Tomem bavíme pohledem na Davida, který marně honí kamzíka ve snaze vyfotit ho. Kolem deváté hodiny se vydáváme pro vodu, aniž tušíme jak náročné to bude. Nikde nemůžeme najít pramen, z kterého bychom naše nádoby naplnili. Nakonec jsme nuceni vystoupat po skále do prudkého svahu. Právě pro nás začíná horolezectví. S flaškama se nedá lézt a tak se kousek po kousku posunujeme a láhve si hážem. I tak se nevyhnu pádu a jsem rad, že se zastavuju ve svahu na sněhovým krunýřem. Konečně se vracíme, ale i tak nám celá záležitost zabere skoro hodinu. Ve 22:30 jdeme spát, když nás několikrát za noc budí místní turistická myš, před kterou jsme jídlo a boty raději pověsili do výšky.

Úterý 16.7.2002
Vstáváme v 8:00. Fučí vítr, je mlha. Domlouváme se co dál a v 9:00 se z důvodů špatného počasí rozhodujeme pro sestup. Ten je opravdu velice prudký a náročný na nohy. Potkáváme stádo ovcí s bačou. Začíná být šílené horko a tak u potoka shazujeme batohy a provádíme důkladnou hygienu. Sestup pokračuje lesem kolem potoka se spoustou vodopádů různých velikostí. Po dlouhé době se konečně ocitáme na cestě, ale pouť do civilizace je ještě dlouhá. Je to šíleně ubíjející a v nepředstavitelném horku hodně náročné. Z hor slyšíme zvuk hromu, ještě že jsme sestoupili. Přicházíme na vlakové nádraží městečka Victoria. Bohužel odtud jezdí pouze nákladní vlaky, ale výpravčí nám radí cestu na autobus. Na nádraží dobíháme, ale autobus, který odtud odjíždí jede jiným směrem. Náš odjel před čtvrthodinou Je 15:45 a stále obrovské horko. Jsme dost vyřízení a Tomáš má asi úpal. Odpočíváme na zemi. Další autobus má jet za tři hodiny, ale tu náhle přichází řidič s tím, že nás do vesnice Ucea hodí už teď. Je to super, máme soukromý autobusový spoj. Řidič je velice solidní a dokonce odmítne naše lístky, které mu nabízím a on by je mohl ještě jednou prodat. Když vystupujeme hodně prší a hřmí. Vlak do Brašova stíháme díky tomu, že má zpoždění. Docela si pochvalujeme jak dobře vypadají i vlaky třídy klase. Pak přichází průvodčí, vykazuje nás do druhé třídy a nám je vše jasné. Je šílené dusno a okny teče voda. V Brašově jsme kolem osmé. Tady nám skvěle radí místní informátor a my konečně jdeme žrát místní speciality rychlého občerstvení. Na to jsme se hodně těšili. Je to vlastně poprvé, kdy máme trochu času a tak si kupujeme hodinu internetu. Tomášovi se pomalu lepší zdravotní stav. Máme zájem si koupit lístek dopředu, ale musíme to učinit až hodinu před odjezdem vlaku. Tak je to po celém Rumunsku, kromě Bukurešti, kde jsou už počítače. Odjíždíme v 24:00 a máme radost, že se v prázdném kupé trochu prospíme.


Středa 17.7.2002
Ve 2:30 naše pohoda končí. Do kupéčka se nám hrne manželský pár. A tváří se jako by měli místenky na naše místa. Zatímco venku zuří bouřka, my se uskromňujeme a snažíme se spát. V 7:00 konečně vystupujeme v cíli naší cesty – vyhlášeném přímořském středisku Costinesti. Hned nabíráme směr moře. Už je to tady. Sestupujeme z prudkého břehu na písečnou pláž a hned skáčeme do vody. Je to super pocit, snést špínu přesně o 2544 výškových metrů. Vypadá to tady na rumunské poměry neuvěřitelně dobře. Dokonce sledujeme delfína, škoda že je zdechlý. Bereme batohy na záda a přemýšlíme kde se ubytujeme. Podle zkušeností víme, že si nás ubytování brzo najde. A opravdu, za chvilku si nás odvádí místní mladík a my rozděláváme stan v zahradě jednoho z rodinných domků. Cena za ubytování je velice slušná, 60.000 za noc. Vyrážíme na prohlídku města. Je to velká cenová pohoda, pivo za 10.000, rychlé občerstvení za 10.000, obrovský maxi kebab 50.000. V noci město šíleně ožívá. Všude se strašně paří, co 100 m to jiná diskotéka a moc pěkné holky. Dáváme si malé rybičky za 10.000. Do problému se svým zájmem o všechno, se klasicky dostává Tomáš. Místní kšeftař mu nabízí zaručeně pravé americké hodinky. Je to strašná sranda, když z 30 euro slevuje na 15, ale Tomáš přesto odolává. Než odejdeme spát, kluci ještě riskují život na rezavém kolotoči s cikánskou obsluhou.

Čtvrtek 18.7.2002
Ráno je moře daleko divočejší než včera a to se nám moc líbí. Ze starého válečného betonového bunkru, který je na pobřeží, skáčeme do velkých vln. Zase trochu adrenalinu. Po obědě jdeme na net. Stojí hodně, 30.000, ale zjišťujeme vlaky na cestu domů. Bohužel nejede vlak do Konstance a tak si na ráno domlouváme odvoz s místním převozníkem. Říká, že pojedeme v 5:20 a to nám docela sedí. Naposledy se jdeme koupat do moře. Večer jdeme do města na jídlo. Dáváme si nejdražší za 55.000. Není to špatné. Jdeme si prohlídnout útesy a strmé břehy. Jsou vysoké kolem 10 m. Je to pěkný pohled. Procházíme nejlepší částí města. Nejdražší jídlo stojí 100.000 a to je strašně málo. Dáváme si pivo, sledujeme umění prodavačů kebabu a noční život města. Cestou do stanu si ještě dáváme pivo u souseda a v televizi sledujeme nějakou místní hudební produkci. Něco po půlnoci jdeme spát.

Pátek 19.7.2002
V 4:55 nás budí budík. Je ještě tma. Rychle balíme stan a spěcháme na odvoz. Ten u nádraží bohužel nestojí a tak si rezignovaně sedáme na patník. "To nemohlo vyjít," všechno až moc sedělo, teď jsme úplně v řiti. Za 15 minut se stává zázrak a přijíždí minibus. Sedáme si, za chvilku zastavujeme na další zastávce a za moment jsme úplně plní. Jedna dívka si sedá Davošovi na klín, prostě pohoda. Z Konstance odjíždíme v 7:00. Pohodlně se usadíme, ale za chvilku nás ze sedadel zvedá nějaká ženská. A pak nám to dochází. Ke každému vlaku Rapid je po zakoupení příplatku automaticky místenka. My jsme blbci, v duchu se omlouváme rodince, které jsme před několika dny zabrali místa. Když si vzpomenu jak jsme vždycky běželi do vlaku obsadit prázdné kupé, abychom si sedli … Ten chlap v Břeclavi měl fakt pravdu. Za dvě hodiny vystupujeme v Bukurešti. Máme před sebou prohlídku hlavního města. A je to docela nářez. Srdce architekta rozhodně nezaplesá nad příšernými betonovými monstry, šedivými paneláky a bohorovnými výstřelky Nicolaje Ceauseska. Vydáváme se z nádraží Gara de Nord, ale pořádně ani nevíme co chceme vidět. Trošku bloudíme a tak opět přichází na řadu buzola. Konečně trochu chytáme směr, navigaci přebírá Davoš a jdeme. Po chvilce je nám jasné, že Bukurešť není chodcům příliš nakloněna. Naši chůzi navíc komplikují těžké batohy. Ulice jsou přecpané auty, celá infrastruktura je příšerná. Navíc zjišťujeme jednu velkou raritu. Určitě v celé Evropě neexistuje hlavní město, které nemá na ulicích lavičky, Bukurešť je v tomto směru bohužel výjimka. Našim prvním cílem bylo náměstí Piata Victoriei. Jsme hodně překvapeni, když přicházíme na obrovskou křižovatku, plnou aut. Neustálým chozením jsme hodně unavení a tak usedáme v jedné restauraci. Dáváme si pizzu. Hodně nás natáhnou, ale nemůžeme s tím nic dělat. Za pivo chtěl 30.000 a pizza stojí 90.000. Na místní poměry neuvěřitelné částky. Hodně naštvaní pokračujeme ke Královskému paláci na Piata Revolutiei. Na okolních budovách jsou ještě stopy po kulkách, které zabíjely demonstranty při revoluci v roce 1989. Musíme "obdivovat" polohu některých kostelů, které unikly Ceauceskově demolici a dnes jsou uprostřed panelákových sídlišť. Konečně přicházíme k našemu hlavnímu cíli - Paláci parlamentu, který je největším turistickým lákadlem Bukureště. Před impozantní, mohutnou budovou, která je třetí největší na světě, nalézáme park a využíváme ho k odpočinku. Pak se vydáváme na prohlídku interiéru této megalomanské stavby. Bohužel nevíme, kde je vchod a tak se ještě pěkně projdeme, než najdeme správnou bránu. Je akorát čas poslední prohlídky. Kupujeme lístky za 100.000. Před začátkem prohlídky odevzdáváme batohy strážným k rentgenové prohlídce. Davida v poslední chvíli napadá, že by nám rentgen mohl vyvolat filmy a tak je vytahuju. Bohužel jsem nucen na půdě parlamentu, za pobaveného zájmu přihlížejících, vyházet skoro celý batoh, abych je vůbec našel. Tak a už to začíná, interiéry jsou z mramoru, stěny vyzdobeny zlatem a mahagonovým dřevem. Na stropech jsou zavěšeny obrovské křišťálové lustry a na podlaze ohromné koberce. Je to neuvěřitelné bohatství , zvlášť v porovnání s okolní chudobou. Zážitek je to opravdu velký. Venku se fotíme a celý oplocený areál obcházíme. Obejíti nám trvá skoro hodinu, je to opravdu velká rozloha. Už nás pěkně bolí nohy a tak se vracíme směrem na nádraží. Cestou musíme v hustém provozu dávat velký pozor. Dvakrát se rozhlížím, i když máme na přechodu zelenou. U nádraží nakupujeme jídlo a pití. Čekáme u kolejí, protože tady je poměrně bezpečno. 21:40 odjíždíme do Aradu. Sami pro sebe máme pěkné, čisté kupé a tak spíme až do Aradu.

Sobota 20.7.2002
V Aradu jsme v 7:00. Vystupujeme, na ranním nádraží se dozvídáme, že vlak na hranici jede až o půl deváté. Tímto vlakem nechytneme z Maďarska dobrý vlak. Přemýšlíme jak dál. Převozník nám nabízí odvoz za 15 Euro. To se nám zdá moc a tak se ptáme, kde je autobusové nádraží. Jak za chvilku zjistíme, v sobotu nic nejede. Zkoušíme taxík, ale ten chce hodně peněz. Dohadujeme se co dál. Spíše ze zoufalství zkoušíme stopovat. Chceme to zabalit, protože začíná pršet, ale přijíždí důchodce v Dacii. Navrhuje cenu 100.000 za osobu. Souhlasíme a začínáme uvažovat, že vlak v Maďarsku by se dal stihnout. V 7:20 CET přijíždíme na hranici. Vlak jede 7:37. Utíkáme, rychle nás odbavují Rumuni, velkým tempem probíháme bezcelní zónu, Maďaři nás taky zvládli rychle. Davoš má nejvíc sil a přibíhá na zastávku součastně s přijíždějícím vlakem kupujeme lístky. Stihli jsme to, byl to malý zázrak. Sedíme v lokálce a přemýšlíme jak stihneme vlak ze Szegedu. Víme, že jestli lokálka přijede včas, bude to v pohodě. Bohužel začínáme nabírat zpoždění a mě je úzko při myšlence, že nám další vlak ujede. Do Újszegedu přijíždíme se zpožděním. Rychle vyskakujeme z vlaku, máme 25 minut a s batohem na zádech se rozbíháme. Běžíme skoro celou, asi 4 km dlouhou trasu. Musím se smát, když se za námi otáčí spousta lidí, kterým narušily ranní, sobotní klid naše cvakající sandály. Úplně zpocení dobíháme na nádraží, nastupujeme a vlak se za dvě minuty rozjíždí. Bylo to o fous, pár minut a museli bychom celý den strávit v Szegedu. Cesta ubíhá a kolem poledne jsme v Budapešti. Rychlík Rastislav, který zastavuje i v Otrokovicích odjíždí asi za 35 minut a tak vybíháme rychle do obchodu. Tady kupujeme spoustu čabajek a maďarské pivo. Nemáme už moc času a na vlak zase dobíháme. Konečně sedíme v českém vagóně, jíme čabaje a pijeme pivo. Máme ještě jeden problém. Naše lístky platí jen do Kút. Na Slovensku se radíme s průvodčím, jak to nejlíp vyřešit. "Chalani, ten najrychlejší ať v Kútoch vybehne a lítky kúpí." Zvolili jsme Davoša. Máme strach, že mu vlak ujede a on zůstane na Slovensku, ale Davoš vše v rekordním čase 1,5 minuty zvládá. "Je rýchlý jako gazela," chválí Davoša slovenský průvodčí. Bohužel v tom spěchu a stresu zapomíná použít Z – kartu a tak to máme o dost dražší. Nevadí, v 18:00 jsme v Otrokovicích a u Mašinky celou akci hodnotíme. Kde to začalo, tam to i končí.

Letos to byla skvělá dovolená. Poučili jsme se z loňských chyb. Skvěle nám vycházela doprava i počasí. Když jsme na začátku akce seděli v Břeclavi v místní nádražní hospodě, přišel do ní nějaký bezdomovec s flaškou denaturovaného lihu a povídá: " Žádné práva nebo technika. Nejlepší je škola života, ale ta je taky nejdražší." …

Související odkazy:

Video sestřihy nejen havárií
Nástrahy rally
Ostatní podniky